ROZHOVOR
„Kde jsi byla o prázdninách, Lucko, v Tunisku?"
„V knihovně. Vypracovávala jsem si maturitní otázky."
„Takže nuda, co?"
Nuda ani ne. Stalo se mi něco zvláštního, na co doteď nemohu zapomenout, ale tobě to neřeknu, protože by sis myslela, že jsem blázen, že mi to učení už leze na mozek.
„Normálka. A co ty?"
Spolužaččino povídání už nevnímám, v myšlenkách se vracím ke svému zvláštnímu zážitku.
Seděla jsem ve studovně a četla si o národním obrození. Zaujal mě úryvek z Dvojího rozmlouvání o jazyce českém.
(…)
Z Veleslavína: Dovol, Minose, ať promluvím několik slov s příchozím tímto. Tuším, pane, že rozprávíte česky?
Čech: Tobše, pan, ja měla, tyš pyl chlapes, chovaška, a ten pyl šesky.
Z Veleslavína: Chvalné a potěšitelné jest to srdci mému, an vidím, kterak i do cizích zemí jazyk můj milý se šíří. Vy, jakož patrno jest, Němec jste; odkud, prosím, rodič?
Čech: Na, na, pan, ja Šech je, a v Šechy narotil.
Z Veleslavína: I toť jste celé své živobytí v cizině strávil; a kdežto, můj milý, že vám možné nebylo, abyste se doučil jazyku českému?
Čech: Ja pyl můj šivot ne pšes granic šesky. Ja v Prase narotil, v Prase šiva pyl a v Prase umšel.
Z Veleslavína: Pro Bůh! Jak jest to možné: Čech - Pražan - a tak chatrně mluviti jazyk svůj?
Čech: Můj jasyk ja mlufit tobše.
Z Veleslavína: Pohříchu! nehrubě; leda byste (čehož bůh ostřez!) k jinému se znal jazyku.
Čech: Můj jasyk je němesky.
Z Veleslavína: I vím všecko; vyť jste syn nějakého německého řemeslníka, jimž předkové naši Pořič za obydlí vykázali, aneb snad některého do Čech vnově přišlého Němce, a Němci vždy měli tu vadu do sebe, že rádi do Čech se loudíce, nerádi jazyku českému zvykali; snad jste i málo s Čechy obcoval?
Čech: Prafil fám, že s Prase sem. Je ne šátny kaféhaus v Prase, kte ja nepyl jako toma, šátny saal, kte ja ne fortansovat, theatr a khostel, kte ja neuntrhaltovat. Ja mám tobše tabak koušil, tobše biliard hral, cechofal i fechtofal, a mám všecko tělal, so se šikofal na šlofěk od kultůr, lebši neš mancher kafalír.
Z Veleslavína: Odkud medle ta hříšná jazyka svého neumělost?
Čech: Ja šek fám, še můj jasyk je němesky; a ten, kto šest v těle a topry kapát na tělo má, ten šesky mlufit hanba.
(…)
Řekla jsem si, že je to až absurdní, ale potom jsem se zarazila. Vždyť dnes se odehrává skoro to samé! Samozřejmě češtině už nekonkuruje němčina, ale angličtina. Anglicismy používáme stále častěji. - Domluvíme se na chatu. Budeš na Facebooku? Na compu mi spadla brána Firewall. - Chtělo by to vymyslet ke každému cizímu slovu nový český název. Stejně to přece dělal i Jungmann, jestli jsem dobře četla. Ano, Jungmann nahradil November listopadem. Listo-pad, padá listí, to je výstižné! Jungmann musel mít opravdu jazykový cit.
Jaký to byl asi člověk? Tuhle knihu napsal v třiatřiceti. To byl mužem v nejlepších letech. Úplně ho vidím před očima: vysoký, uhlazený, bledý v obličeji, s obrovskými kruhy pod očima a možná i nějakou tou stříbrnou nitkou ve vlasech. A už utíkám myšlenkami od učení a pomalu se mi začíná klížit zrak. Aby taky ne, bude půl páté. Dobře, půjdu domů.
Zavřela jsem knihu, sbalila si věci a šla vrátit vypůjčené svazky zpátky. Když vtom přede mnou stál ON: vysoký, uhlazený, bledý v obličeji, s obrovskými kruhy pod očima a tu a tam stříbrná nitka ve vlasech, prostě stejný, jak jsem si ho představila.
„Přeji dobrého odpůldne, Jungmann jméno mé, mohl bych zvěděti, kterýžto rok se právě počítá?" řekl profesor.
„Dva… ehm, dva tisíce devět, promiňte..., já jsem Lucie."
„Těší mě," uklání se a pokračuje:
„Už sto šedesát dva roků uběhlo od doby, kdy jsem naposledy spatřil tuto zemi. Doufám, Čechy že je správně pojmenována."
„Ano. Tedy Česká republika, abych byla přesná."
„Rád bych opět líbeznou češtinu mluviti slyšel."
„Já jdu právě domů, tak jestli chcete, můžete mě doprovodit a při tom si budeme povídat," užasle naslouchám vlastní odpovědi.
Nato jsme vyšli z knihovny a zamířili k nejbližší autobusové zastávce. Po krátké odmlce, v níž jsem nechala pana Jungmanna trochu přivyknout modernímu stylu života, jsem se odvážila zeptat na otázku, která mě už svrběla na jazyku.
„Pane Jungmanne, jak je možné, že jste se mi zjevil?"
Jen se nepatrně usmál a odpověděl:
„Neprojevila jste náhodou přání obrodit jazyk český?"
„Ne, jen jsem si posteskla nad neustálým přívalem anglických slov."
„V někdejší době si také pár osob takto postesklo a následovala obroda jazyka."
„Ale ve vaší době se všude mluvilo německy. I na úřadech. To u nás s angličtinou nehrozí… Zatím."
Pak jsme nastoupili do autobusu a usadili se za dvěma mladšími kluky. Chtěla jsem se pana Jungmanna zeptat na tolik věcí, ale nevěděla jsem, odkud začít. Když už jsem se rozhodla podle mě pro dost důležitou otázku, zjistila jsem, že profesor strnule poslouchá ty dva kluky.
„…hele, vole, esli zejtra budem hrát zas jak do teďka, tak sme v hajzlu."
„Máš recht, vole. Minule sem myslel, že si pudu hodit mašli…"
Takový rozhovor trval po celou dobu, než jsme vystoupili. Pan Jungmann potřásl hlavou.
„Toto nový druh nářečí jest?" zeptal se mě.
„Ne. Tohle byla jen obhroublá obecná čeština."
„Myslel jsem, že čeština s němčinou smíchaná je nejhorší. Netušil jsem, že i takto jazyk můj rodný zohaviti lze."
Cítila jsem se docela trapně, protože sama občas použiju sprostá slova a spisovně také často nemluvím. Proto jsem byla raději zticha.
„To takto mluví hodně lidí?" pokračoval.
„No, ano."
„A proč nic se s tím nedělá?"
„A co byste s tím chtěl dělat? Spisovný jazyk používají knihy, noviny, časopisy. V televizi se také používá."
„V televizi? Co je to?"
„Promiňte, já zapomněla, to jsou takové pohyblivé obrázky jako..."
Chtěla jsem říct film, ale hned se mi vybavilo mé studijní úsilí v knihovně, film se přece promítal až na úplném konci století.
„Víte co? Tady bydlím, takže se pojďte podívat."
Doma jsem pana profesora posadila před televizi a hledala program se zprávami.
„Tohle je třeba naše zpravodajství. Místo novin. Tady by měla být čeština vpořádku," dodala jsem a sedla si vedle pana Jungmanna.
„Na včerejším mítinku premiérů členských států EU zazněl názor, že způsob medializace problému s dokončením ratifikace Lisabonské smlouvy v Česku, s jejíž signací stále otálí prezident Václav Klaus, a neschopnost českých politiků dospět ke konsenzu v otázce designace nového zástupce ČR v Bruselu mohou náš stát hendikepovat při rozdělování portfejí novým eurokomisařům."
Profesor Jungmann se na mě tázavě podíval. Raději jsem televizi vypnula.
„Máte pravdu, to také nezní jako ryzí čeština. Jenže co s tím?"
Profesor Jungmann se už už nadechoval k odpovědi, když vtom prudká rána a já se znovu ocitla v knihovně nad Dvojím rozmlouváním o jazyce českém. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se stalo. Průvan zabouchl okno a to mě probudilo.
Zavřela jsem knihu, sbalila si věci a šla vrátit vypůjčené svazky zpátky. Cítila jsem, že prožívám dejavu, a tak jsem se těšila, že profesor bude stát mezi regály. Bohužel, nestál. Zklamaná jsem odcházela z knihovny. Bylo mi líto, že mi nestačil odpovědět na otázku, která byla nejdůležitější. Neumírá národ, jehož jazyk neumřel. A jazyk je prý pokladnicí národní filozofie a kultury, tak nějak bránili obrozenci mateřštinu. Jak být Evropany, a přitom zůstat Čechy, nerozplynout se v evropském mixu národů a národností, naopak, přispět svou troškou do mlýna, být zářivým kamínkem v kulturní mozaice Evropy? Já vím, pane Jungmanne, tohle je zas úkol pro nás.
Podívala jsem se na hodinky. Bylo přesně půl páté.
.
.
A v jaké konkurenci Lucie Mrvková zvítězila se můžete podívat na www.npkk.cz do Sborníku prací z 2. ročníku literární soutěže středoškoláků. Žijeme na jedné zemi - Mateřský jazyk v dnešní Evropě.
