My jsme to nevzdali.
Dne 13. a 14. 5. 2010 žáci druhého a třetího ročníku gymnázia a žáci prvního ročníku obchodní akademie navštívili na náměstí Přemysla Otakara II. výstavu „Paměť národa“. Pro pestrý výběr informací žáky velmi zaujala. Zde jsou některé jejich bezprostřední postřehy:
*
V pátek 14. května 2010 jsme se byli podívat na výstavě „My jsme to nevzdali“, která se konala na náměstí Přemysla Otakara II. Výstava se týkala 2. světové války, odboje, holocaustu, normalizace, Charty 7 a dalších témat z 2. světové války a období po ní.
Nejvíce mě asi zaujaly jednotlivé příběhy lidí, kteří to za války a hlavně po válce nevzdali a bojovali za to, v co věřili a co pro ně bylo důležité, i když jim při tom šlo o život a riskovali prakticky všechno. Někteří byli na útěku, schovávali se před StB a v tom horším případě je zatkli jako odpůrce režimu KSČ. Velmi zajímavý byl příběh Václava Jakeše. Ten se od dětství přátelil s mladíky, kteří stejně jako on nesouhlasili s vývojem po únoru 1948. Ti založili odbojovou organizaci Černý lev 777 a několikrát zaútočili na sekretariáty KSČ. Jeho bratr Alois se pokusil překročit hranice, ale byl zadržen StB. Když při výslechu uvedl, že je jeho bratr napojen na zahraničí, byl Václav zadržen a donucen spolupracovat se Státní bezpečností. V létě roku 1951 odešel do ilegality, ukrýval se v lesích a občas přespával u přátel, kteří mu dávali jídlo. Ke konci roku se ho StB pokusilo zatknout, ale jemu se podařilo utéct až k jeho kamarádovi v nedalekém městě. Ten mu našel úkryt u jedné rodiny, která bydlela na okraji malé vísky. Tam zůstal přes 15 let. Po nějakém čase začal rodině, u které přebýval, pomáhat, ale jejich stavení opouštěl jen velmi zřídka. Václava Jakeše později našla jeho sestra a přesvědčila ho, aby se přihlásil na úřadech. V Písku byl zatčen a převezen do věznice v Českých Budějovicích, ale byl zproštěn obvinění a propustili ho. Mezi tím byli všichni členové Černého lva pozatýkáni a odsouzeni. Václav chvíli žil u sestry v Plzni a později se přestěhoval do Prahy. Stále jezdí navštěvovat Jana Pecku ze stavení, ve kterém se ukrýval.
Řekla bych, že takové výstavy mají velký smysl, protože jsou přístupným zdrojem informací o minulosti pro mladší generaci a zároveň napomáhají tomu, aby zásluhy těch, kteří to nevzdali, nebyly zapomenuty.
Martina Dvořáková OA1.A
*
„My jsme to nevzdali“ je výstava, v níž jsou zpracována autentická svědectví pamětníků historických událostí let 1938 - 1989. Je to sbírka vzpomínek pamětníků, v níž bylo dosud zpřístupněno více než tisíc svědectví. Každý rok se sbírka rozšiřuje o stovky nových záznamů pamětníků. Paměť národa je platforma několika projektů orální historie. Moc mě zaujalo, jak lidé vyprávěli, co se jim stalo a co zažili.
Nicola Jarolímková, OA1.A
*
Na tyto slavné lidi, kteří si prošli něčím strašným, a normální člověk pomalu neví, kdy začala 2. světová válka nebo co je to gulag, by se rozhodně nemělo zapomínat a měli by se velmi nést v patrnosti.
Jan Prüher, OA1.A
*
Po této výstavě jsem se toho hodně dozvěděla. Například jsem vůbec netušila, jak to bylo v táboře přísné, jakýkoliv kontakt s „árijskou“ rasou se tvrdě trestal. Zaskočilo mě, že i popravou. Z výpovědí a z deníků pamětníků jsem se dozvěděla spoustu nových věcí. Nejvíce mě zajímaly výpovědi lidí, kteří zažili pobyt v koncentračním táboře, protože si to vůbec neumím představit. Také mě nejvíce překvapila a zároveň zaskočila výpověď Jana Bělohoubka, který popisuje, že viděl na vlastní oči popravu rodičů a více než 60 let neřekl svým sourozencům, jak jejich rodiče zemřeli. Zabili je jenom proto, že nebyli přikloněni k nacistickému režimu. Tento člověk je kvůli jednomu hroznému dni poznamenaný na celý život.
Michaela Bártová, OA1.A
*
Největší hrdinkou z těchto příběhů se pro mě stala paní Eva Roubíčková, která měla „štěstí v neštěstí“… Narodila se v Žatci, kde žila se svými židovskými rodiči a studovala gymnázium, kde učil její otec latinu a řečtinu. Po roce 1938 se ona a její rodina musela přestěhovat z žatecké vily do mnohem skromnějšího příbytku v Praze, protože velkou většinu žateckých obyvatel tvořili pod nátlakem Hitlera Němci. V té době byla Eva zasnoubena s Richardem Roubíčkem, kterému se podařilo uprchnout před nacisty do Anglie. Snažil se sehnat britské vízum i pro svou milou, ale marně. Eva a její rodina musela koncem roku 1941 nastoupit do Terezína. Už tady začalo její „štěstí“, protože byla vybrána pro práce na zahradách a poli. Mělo to tu výhodu, že mohla opustit přeplněné ghetto a mohla ukrást nějaké potraviny. Tu a tam navázala kontakt i s někým cizím. Kdyby jí někdo chytl při tom, že krade jídlo nebo se baví s cizími lidmi, byla by deportována, mučena nebo rovnou popravena. Na konci roku 1944 se konaly velké deportace do Polska při níž bylo ghetto pomalu likvidováno. Do tohoto deportu nastoupila i její rodina a odsud se nikdy nevrátila. Eva prosila své nadřízené, aby mohla do deportu také nastoupit, ale marně. Eva si v Terezíně vedla deník. Poslední záznam je v něm z 5. května 1945, a to pouze dvě slova: „Schluss, KONEC“ Terezín byl osvobozen. To bylo pro Evu jedno z nejhorších období života, protože zjistila, že je úplně sama. Bez rodiny. Veškeré naděje upírala na to, zda žije její předválečný snoubenec Richard. Nakonec zjistila, že se v květnu 1945 přestěhoval do Prahy. Eva ho díky společným předválečným přátelům kontaktovala. Jejich city nevyhasly a oni se po pár měsících vzali. Poté se jim narodily 2 děti. A právě jejich děti našly někdy v šedesátých letech sešit s německým těsnopisem u rodičů v šuplíku – po mnoha letech tak „objevily“ terezínský deník Evy Roubíčkové…
Denisa Votočková, OA1.A
*
Myslím, že význam těchto výstav je velmi vysoký pro rozvoj mládeže a dospělých občanů státu. Mladé lidi musí vědět o historii své země, svého národa a celého světa. Velmi dobrý nápad uspořádat tuto výstavu přímo na náměstí, kde kolem prochází mnoho lidí, které to čtou, hledají nějaké zajímavosti pro sebe, poznávají to, co nevěděli.
Alexey Baklakov, OA1.A (cizojazyčný student)
*
Nyní žijeme ve světě každodenní přetvářky, kde se svoboda používá jako marketingový tah, a proto minulost nepovažujeme za hrozbu. Nálepka demokracie se nalepuje tam, kde se podezřele hromadí sumy peněz. A samotné slovo už není důležité, pokud nenese pikantní náplň, pravdivou či nepravdivou. Bojím se, že pokud zemřou pamětníci, zemře i realistický pohled na naši nedávnou minulost.
Ján Levársky, OA1.A
